Otočila se a zadívala se dovnitř do bytu. Přitom téměř úplně zavřela dveře. Zřejmě měla v troubě perníkové placičky a bála se, aby se, jí nepřipálily.
"Jsme rádi," pokračoval v duchu Nordin, "jsme nesmírně šťastni, jsme celý pryč..."
Žena znovu pootevřela dveře a řekla:
"Co prosím?"
"Ta garáž..."
"Ta je tamhle."
Podíval se tam, kam ona, a řekl: "Já žádnou nevidím."
"Je odtud vidět jenom z prvního patra."
"A ten člověk?"
"Byl takový divný. A teď už se tam asi čtrnáct dní vůbec neukázal. Byl menší postavy a snědý."
"Vidíte na tu, garáž pořád?"
"Je na ni vidět z okna ložnice..."
Začervenala se. Neudělal jsem zase nějakou blbost? polekal se Nordin.
"Patří nějakému cizinci. Potulují se tam takoví divní lidé. Takže si člověk kolikrát říká..."
Nebylo možno žádným způsobem zjistit, jestli zmlkla nebo jestli mluví tak tiše, že ji vůbec není slyšet.
"A co se vám na tom menším snědém člověku nezdálo?"
"No... on se totiž smál."
"Smál?"
"Ano. Hrozně nahlas."
"Nevíte náhodou, jestli teď v té garáži někdo je?"
"Před chvílí se tam svítilo. Zrovna jsem se byla nahoře podívat."